top secret
 
PříjemCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Společenská místnost

Goto down 
AutorZpráva
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Společenská místnost   Wed Nov 29, 2017 12:30 am

Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Wed Nov 29, 2017 7:15 pm

Posadím se na židli a rozhlédnu se kolem sebe. Tichá místnost, kterou se ještě před několika hodinami linula melodie, navozující ještě pochmurnější dojem tím, jak tichá byla. Ta tichá hudba byla snad tišší, než ticho, které zrovna panovalo. Nic jej nerušilo. Ničí kroky. Mám pocit, že kdyby spadl špendlík, nebo třeba i peříčko, šlo by to slyšet přes celou místnost.
Rozjímám nad tichem, zatímco se jej sama nesnažím nijak prolomit. Jen sedím, mlčím a hledím. Nyní už můj pohled spočívá na zemi. Sleduji ji a zkoumám, jako kdyby něco měla ukrývat. Jakoby snad byla bůhví jak zajímavá. Upoutal mě však opak. Kochám se jednoduchostí obyčejných věcí a snažím se sama sobě nalhat pocit bezpečí. Necítím se tak. Cosi mě svazuje a cítím se spíše ohrožena.
Mikinu si tisknu ke krku, abych potlačila podivný pocit, jako kdyby mě měl zanedlouho někdo podříznout. Kryji se a krčím v jednom z křesel a neříkám nic. Jsem tu sama.
Osvětlení svítí i přesto, že je ještě den a slunce je vysoko na obloze. Brzy už však nebude. Den se uchyluje ke konci, zbývá jen několik hodin, než zapadne slunce a začne vycházet měsíc. Občas stojím do pozdních hodin a sleduji z velkého okna hvězdy, ač jsou noci mnohdy bezhvězdé. A tak jen hledím do tmavé oblohy a mlčím.
Nic jiného poslední dobou nedělám.
Jen hledím a mlčím.
Pociťuji, jak se kolem mého srdce cosi svírá. Cítím se osamělá. Samota. Úzkost pomalu otvírá vrátka. Chce vstoupit, jako tichý zabiják. Nebráním se.
Sedím a mlčím.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Wed Nov 29, 2017 7:53 pm

Už je to několik dnů co tu žije, ale za celou dobu se neodvážil opustit bezpečí své udělené postele, kde trávil čas přemýšlením a zvykáním si na to, že by mohlo být lépe. Že snad bude lépe. Víc jak bezpečí v pokoji panuje osamělost, nervozita a úzkost, která na něj v posledních dnech doléhala čím dál tím více. Pár dní se nedotknul jídla, které i přes to do sebe dostal, jelikož ho vzpomínka hladovění donutila. Po dlouhém obývání se však mladík konečně donutil navštívit další části celého komplexu, dokonce se třeba s někým seznámit a zbavit se pocitů, které jeho samotné dny a bezesné noci ovládaly.
 Po rychlé osvěžující sprše a výměně oblečení vyšel na chodbu, která zeje prázdnotou. Ještě vlhké vlasy si prohrábne a ruce strčí do kapsy černé mikiny. Jen tak chvilku stojí a přemýšlí, zda by nemělo smysl se vrátit zpět do pokoje ale po chvilce setrvávání a zaposlouchávání se do ticha, uslyší velice tiché tóny hudby. Mladík má problém se vyznat, za jaké strany chodby k němu hudba doléhá, a proto vsadí na náhodu a vydá se podle intuice.
 Chvilku mu trvá, než se dostane na správnou stopu hudbě, která po cestě přestala hrát. Proto se mladík zaměřil na co, odkud se linula tichá melodie, až nakonec došel do místnosti, která pravděpodobně slouží jako společenské obydlí. Má ledové ruce i přes to, že si je mne v klokaní kapse mikiny. Když se rozhlédne po místnosti, nikoho by si nevšiml, avšak po druhé kontrole si všimne blonďaté hlavy vyčnívající za křeslem. Trvá mu to, než se odváží vydat se ke křeslu a sednout si na pohovku před ním ale udělá to. Mlčky přejde k pohovce, na kterou si sedne, a tmavé vlasy mu spadají do obličeje. Rukou je sčeše zpět a podívá se na mladou blondýnku krčící se v křesle.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Wed Nov 29, 2017 8:19 pm

Mé zadumání nic neruší. Už pěknou řádku dlouhých vteřin, přelívajících se do minut tu sedím. Sedím sama a čekám, kdy nastane noc. Trénink ještě nezačal. Nikdo na mě nemluvil, kromě dnešního rána, kdy jsem byla obeznámena s dalšími informacemi. Nejsem dostatečně způsobilá. Musím projít dalšími testy. Musí zjistit, že jsemopravdu stoprocentně v pořádku. Nesmím jim tu umřít. Ale kdybych zemřela někde jinde, změnilo by se tím něco? Bylo by to nějak jiné?
Mučivě dlouhá chvíle se stává ještě delší. Slyším blížící se kroky, původně jen v ozvěně prázdných chodeb, ale později už blíž a blíž. Až jsou nakonec tady. Poznám to, cítím kroky, jako kdyby šlapal po mně. Zatajuji dech. Cítím, jak se mi svírá žaludek. Strach. Jsem vyděšená. Kdo to je? Ztuhle zírám před sebe a neodvažuji se ohlédnout. Jakoby mě mohl jediný pohled na onoho člověka zabít. Jsem až přehnaně paranoidní. Nakonec se však odvážím zvednout pohled od země.
Srdce mi vynechává úder.
Sleduji přibližujícího se chlapce. Nebude o moc starší, než jsem já. Ledabyle upravené-neupravené vlasy mu trčí do všech světových stran. Kdy jsem naposledy viděla kluka? Hledím na něj, jako na prvního chlapce, kterého jsem kdy viděla. Nevěřícně. Vyplašeně. Přesto se v duchu přemlouvám k úsměvu.
Sedne si na pohovku a pohlédne na mě. Srdce vynechá další úder. Zhluboka se nadechnu, abych se nějak zklidnila. Otvírám pusu. Chci něco říct. Ale nevím co, ani jak. Jakobych najednou zapomněla, jak se mluví. Znovu ústa zavřu. Pohled sklopím k zemi a pramen vlasů si zastrčím za ucho. Znovu se na něj podívám. Stále jsem vyděšená. Není to jím, je to tím, co se stalo. Ani nevím, kde přesně jsem. Nemám tušení, kdo mě sem zavedl. Nevím ani co mám očekávat. A ta nevědomost mě ubíjí.
"Ahoj." Promluvím najednou tiše. Nevěřícně zamrkám, ani nevím, kde se ve mně ten hlas vzal. S přemlouváním se mi dokonce povede napodobit nějaký úsměv. Sama sebe uklidňuji, že se nic neděje, přitom mě to ještě více znervózňuje.
Nepoznávám se.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Wed Nov 29, 2017 10:42 pm

Dívka vypadala dost nervózně a vyděšeně, což na něj začalo působit jako nakažlivá nemoc. Ruce se mu začaly lehce třást a potit i přes to, že je má mrtvolně ledové. Pohled sklopil k zemi a neobtěžoval se s vlasy, které mu znovu napadaly do obličeje. Možná by si je měl zkrátit. Možná taky ne. Nekoukal na ní, ale cítil, jak po něm pokukuje a ticho které mezi nimi panovalo začalo být nepříjemně tíživé, proto si raději hlasitě povzdechl a zavrtěl se na pohovce. Ruce vyndal z kapsy a začal si je mnout na klíně, nakonec přeci jen pohled zvedl a podíval se na mladou dívku před ním.
Dívka, ne-li starší jak ona, spíše v podobném či stejném věku s blonďatými vlasy a tmavými oči na něj kouká. Rty otevře jako by něco chtěla říct, ale neodváží se. Každou vteřinou vypadá vyděšeněji a jemu je čím dál tím více líto, že jí uvedl do takového stavu svojí přítomností, ale sám je nerozhodný něco říct. Cítí, jak se mu spodní vlasy lepí k čelu, tak si je intuitivně prohrábne a párkrát zamrká. Pocit nervozity ho pomalu opouští a velice ho překvapí, když ho dívka předběhne s pozdravem. Sama však vypadá jako by tomu nechtěla věřit.
"Ahoj." řekne klidně a pousměje se s nadějí, že to pomůže od dívčiny nervozity a zděšení. Ruce zase strčí zpět do kapsy s nadějí, že by se teď mohly konečně zahřát a nakloní se lehce do předu.
"Jsi tu poprvé?" zkusí se zeptat, protože mu přijde dívka dost zmatená, přijde mu jako úplný nováček. Přesně takhle se choval on sám, když se tu poprvé objevil.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Wed Nov 29, 2017 11:33 pm

Nedá se říct, že by ze mě nervozita opadávala. Nedá se ani říct, že by přetrvávala. Jen tu byla a zároveň nebyla. Ani nevím, jak to pořádně vysvětlit. Je to, jakoby chybělo místo na přemýšlení. Ale to bylo vždy to jediné, co jsem uměla. Přemýšlet. A o to se snažím i nyní. Mezi tím tichem přinutit své myšlenky křičet. Místo toho šeptají a jsou slabé, jakoby umíraly. Sama se tak cítím.
Ani si neuvědomím, že mé zírání na něj může působit poněkud... špatně. V duchu se napomenu jednou, podruhé, potřetí. Poté se mi podaří přesunout pozornost na cokoli jiného. Možná trochu nepřitozeně rychle otočím hlavu a vyhledám okno. Pokouším se působit co nejvíc normálně. Ale i toto slovo v dnešní době ztrácí svůj význam. Jaký vůbec má? Cítím se -zvláštně. Na jednu stranu je příjemné, že je se mnou někdo v místnosti. Necítím se tak sama. Přichází úleva. Na druhou stranu, s nikým jsem dlouho nemluvila. Nevím, jak se mám chodit, ani co říkat. To především. Tréma. Můžu říct něco špatně. Co když řeknu?
Mé navazování kontaktu je na bodě mrazu.
Oplácí pozdrav. Oddechuji si, pozdrav je v pořádku. Pozdrav je dobré znamení. Co teď? Náhle to vyřeší za mě. Ptá se, zda jsem tu poprvé. Mezi prsty si mnu látku mikiny a z okna přechází zrak pomalu k zemi, po zemi směrem k pohovce, až nakonec znovu koukám na něj. Hledím a mlčím. Znovu. Zapomínám, že mám teď něco říct.
"Ne." Odpovídám svým nejistým, roztřeseným hlasem. Nemám ten hlas ráda. Vypadám slabě. Přijdu si tak. Musím se vzchopit. Nasucho polykám a na křesle se normálně posadím. Už nesedím tolik nahrbená, sedím relativně rovně a rukou se opírám o jedno opěradlo. Dlaní si podpírám bradu a prázdně hledím k oknu.
"Chodím sem už čtyři dny." Povídám a vzápětí strkám volnou ruku do kapsy mikiny. Je tu teplo, ale ten vnitřní chlad přebíjí vše povrchové. Opět vyhledávám jeho tvář. Chvíli ho sleduji. Uvědomuji si, že se zase trochu krčím, ale jelikož mám podepřenou bradu, je to doufejme přirozené. Už ani nevím, co je a co ne.
"Ty jsi tu už byl?" Ptám se. Otřepávám veškerou nervozitu. Snažím se o to. Posiluji myšlenky a dávám jim život. Co mě napadne, to řeknu. Chyba. Musím přemýšlet. Nedopadne to dobře.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 12:20 am

Přijde mu, že její nervozita konečně mizí a je za to rád, i když její pohled míří k oknu. Nevadí mu to, naopak je rád. Muže se zhluboka nadechnout a trochu se uvolnit. Po jeho otázce nečeká ani odpověď, působí tak na něj ale i přes vteřinové mlčení odpověděla.  
  Dívka odpoví, že sem chodí čtyři dny a na křesle se narovná. Ihned mu přijde sebejistější, ale sama stále pohledem bloudí v okně. Sám sedí nahrbený v tureckém sedě nakloněný blíž, aby pořádně slyšel, co říká. Její ruka, kterou si nepodpírá hlavu strčí do kapsy a konečně se na něj podívá. Ne, že by vyžadoval nějaký oční kontakt, ale přeci jen má radši, když může lidem koukat do očí při konverzaci. 
  "Jsem tu skoro týden." odmlčí se a lokty se opře o kole s rukama stále v kapse. "Ale upřímně jsem neměl na to vyjít z pokoje ven, takže jsem celý čas trávil tam." přizná se a doufá, že když si vymění pár základních informací o nich samých, tak by mezi nimi mohla být situace uvolněnější. Stále má nutnost se nějak hýbat nebo vrtět, proto změní polohu a nohy normálně narovná. 
  "Mimochodem," poposune se k ní blíž a natáhne k ní co nejblíž ruku. "Jmenuju se Zachariah Crosby ale Zach bude stačit." představí se a zdvořile se usměje.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 7:04 am

Nemám pocit, že bych byla více... svá. Spíš se cítím stále relativně stejně, jako asi před pěti sekundami. Stále ve stejné poloze koukám na něj a snažím se vypadat nezaujatě. Pravdou však je, že sem tak dlouho nebyla v kontaktu s nikým jiným, než s tím mužem a pár dívkami na pokoji, které měly stejně pokoje na druhé straně místnosti a tak od nich byla dostatečně izolovaná na to, aby mě přehlédly a já s nimi nemusela mluvit. Pro mě to je dlouho. Několik dní mlčet. Nevydat ani hlásku. Neusmát se. Nevidět nikoho. A ani nemůžu rozeznat, zda jsem za jeho přítomnost upřímně ráda. Je to šok. Přišlo to tak najednou. Ani nejsem připravená na to, s někým mluvit.
Pomyslně oklepávám tyto myšlenky ve chvíli, kdy odpovídá na mou otázku. Celý týden. To je o chvilku déle, než tu jsem já. Ne velký rozdíl. Ne malý. Upotává mě však, co řekne potom. A cítím, jak to napětí v mém těle padá. Je to prostě jen další, zlomený člověk. Nic víc, nic míň. Člověk. Je to to, co potřebuji? Lidská společnost? Z mého úzkostného stavu mě odvádí jedině tato chvíle. Nejsem sama. Ač tu vnitřní samotu stále pociťuji.
Kývu hlavou na znamení, že poslouchám a letmo pohlédnu k zemi, abych pořád nevisela pohledem jen na něm. Jenomže teď už zase koukám. Je to člověk. Živý člověk, který se mnou mluví. A atmosféra se zdá tak pochmurná. Běhá mi mráz po zádech. To příšerné ticho pouze vyruší, když se představí. Představit se, jistě, ani mě to předtím nenapadlo. Podává jí ruku. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se děje a v jaké situaci se nacházím. Stisknu mu ruku a pokusím se o co nejupřímnější úsměv. Nebo alespoň úsměv. Něco jako úsměv. Nakonec to však vážně jako úsměv vypadá. Díkybohu.
"Cherryl Tonitrua." Představím se také. Mé příjmení je zvláštní. Nemohu určit zda se mi líbí, nebo k němu chovám odpor. Prostě jen je. "Stačí Cherr." Stáhnu ruku zpět k tělu a v křesle se alespoň trochu narovnám. Nohy krčím vedle svého těla a loktem se znovu opírám.
Nervozita padá, jako záclona v divadle. Přesto se mi zdá, že to trvá věčnost.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 3:21 pm

  Zachariah se snaží nevšímat si, jak dívka těká pohledem sem a tam. Země nebo okno a on. Ale i přes všechno tohle je velice rád, když dívka přijme jeho ruku a představí se jako Cherryl Tonitura. Velice neobvyklé příjmení, skoro až seversky znějící. Zach se na Cherr usměje, když stiskne jeho ruku a posadí se zpět na pohovku. Jen doufá, že si nevšimla, jak moc ledové ruce má.  
  Oba se posadí uvolněněji než před tím. Cherr pokrčí nohy vedle sebe a Zachariah si nohy natáhne před sebe, přičemž se ponoří více do opěradla pohovky a trošku se sesune. Ruce znova strčí do kapsy a podívá se na Cherr. Takže jména už znají. Co dál? Zachariah se nechce ptát na minulost, protože si dokázal zjistit, že přijímají děti z nedostatečných životních podmínek s nějakým potenciálem. Je to pro něj neslušné se hned tak ptát a popravdě, kdyby se ho na to zeptala ona, taky by nerad odpovídal. Pro děti jejich věku to musí být obrovská změna, kterou však berou každý jinak. Zachariah může být rád, že se mu naskytla taková příležitost. Příležitost žít život lépe. 
  "Co si o tom myslíš? O tomhle všem?" Zeptá se tedy takhle. Neví kolik dívka má informací, ale ví, že mezi nimi nebude až takoví informační rozdíl. Oba tu jsou podobně stejnou dobu a všem pravděpodobně sdělili stejné množství ale i přes to je Zach zvědavý co odpoví.  
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 3:42 pm

Když už teď znám jeho jméno, hodí se mi k němu. Ano, je hotový Zach. To jméno je pěkné. Takové to, co prostě je. Nemusíte se nad ním zamýšlet, není moc složité, ale zároveň ani tak jednoduché, jako třeba Jack, nebo Joe.
Nevím, kam mám hledět. Bude hodně špatné, když budu sledovat jen jeho? Aby to nevypadalo divně, určitě nechci být divná. Být totiž divná a nepřijatá mezi ostatní je pro člověka v mém věku to nejhorší. Opravdu. Ale přeci jen nakonec ustanovím pevný bod na něm. Občas uhnu pohledem, vážně-jen občas. Pokouším se vypadat co nejpřirozeněji. Navazovat oční kontakt je pro mě však nadlidsky obtížné. Je mi nepříjemné, když se mi někdo dívá do očí. Nebo se na mě třeba jen dívá. Stačí chvilička. Cítím se nervózní. Sklopím pohled k malému stolku. Vlasy mi spadnou kolem tváře.
"Já nevím." Odpovídám rychle a vzápětí se zarazím. To je špatná odpověď. "Já-" Zadrhnu se. Říct, že se toho všeho bojím, že jsem přímo vyděšená z toho, co může být, si nechávám pro sebe.
"Je to lepší." Dopovím vzápětí a hlas se mi nakonci věty zachvěje. "Jako -život. Je lepší. Ale jsem trochu nejistá, nevím, co od toho tady mám čekat. Přijdu si tu..." Ani nedopovím. Zkousnu si ret, pokrčím rameny povzdechnu si a letmo se na něj podívám. Nesvá. Zmatená. Přesně tak se cítím. A myslím, že to jde vidět. Netřeba slov.
"Co ty?" Ptám se i já jeho, když mi dochází, že otázky bývají většinou opětované. Navíc nebuduzakrývat fakt, že mě to zajímá.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 4:08 pm

Vypadá to, že jí otázkou trochu popletl a rázem mu je líto, že se zeptal. Jde vidět, jak je pro ni obtížné odpovědět ale i přes to se pokusí a něco málo řekne. Zach se jenom usměje a přikývne. Chápe jí. 
  "Já?" zeptá se sám sebe a chvilku popřemýšlí tupým zíráním do země. Co si o tomhle myslí? Co od toho očekává? Co mu to dá? To jsou otázky, na které se ptá už několik dní, ale bohužel on sám není schopný si odpovědět. 
  "Já vlastně taky ani nevím. Mám spoustu otázek ale žádné odpovědi." pokrčí rameny. "Jediné za co můžu být vážně rád je to, že tu jsem a že žiju. Vlastně to beru celkem v pohodě, když o tom teď přemýšlím." uchechtne se tomu jako moc absurdně to zní. 
  "Prostě můžu být rád, že mi někdo nabídl žít lepší život. Ne život jako odpadlýk. I když se to tak nezdá, jsem za to rád." koukne se na ní. Oproti jeho vřelému hlasu je jeho tvář chladně klidná. 
  "Jen bůh ví, jak bych dopadl, takže můžu být rád za to, že jsem." usměje se nakonec a poté rty silně stiskne k sobě. Tohle je ale vlastně ani není to co chtěl říct a jak to cítí. Prostě chtěl odpovědět a aspoň odpověděl něco.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 4:48 pm

Měla bych si vlepit facku. Jak se říká vždy, když něco uděláte špatně. Jenomže já sama o sobě jsem nějaký vadný kousek. Nedokážu ani jíst. Za tu dobu, co jsem tady, jsem jedla jen jednou. I když mám hlad, jakmile mám před sebou jídlo, nedokážu ho snít. Vlastně dnes ráno jsem s velkou nechutí spořádala jednu tyčinku. Byla dobrá, ale já nedokážu jíst. Chvěju se. Jen uvnitř. Třesu se. Bojím se. Ale začínám si zvykat. Jídlo nepostrádám. Ne má mysl. Mé tělo ano. Měla bych se najíst.
Možná zítra.
"Chápu." Přikyvuji na důkaz toho, že vím, co tím myslí. Já sama osobě momentálně nedokážu rozlišit nic jiného, než je ten strach a samota-úzkost. A i když už to vypadá, že ustoupí, zase se otočí na patě a vrací se. Není mi zima, přesto mi po těle přejíždí mráz. Občas se zachvěju. Snažím se to zakrýt nějakým ošitím. Prohrábnu si vlasy. Podruhé si narovnám mikinu. Potřetí už nevím coby a tak to svedu na zimu a lehce se nakrčím. Je však pravda, že místost není bůhví jak teplá.
Soucítím s ním. Ta poslední věta ve mě vyvolává lítost. Kdybych to sama nepotřebovala, objala bych ho a řekla, že je v pořádku. A potom je tu ten fakt, že je beztak starší, vyšší a silnější a zrovna se potkali, takže by tohle gesto mohlo působit vážně divně.
Pokud by byl můj dlouholetý přítel, tak bych však neváhala. Ani na vteřinu.
Místo toho tu však sedím v jedné místnosti s klukem, kterého jsem sotva před pár minutami poznala. Jmenuje se Zachariah a bude zřejmě úplně stejně zlomený, jako já. Také se mu něco stalo, jako všem. Ale bojí se taky? To mě opravdu zajímá. Cítí ostatní tu samou nejistotu a strach, jako já? Potřebují, aby je někdo utěšil? Přijdu si tu totiž jako zvířátko, čekající na porážku. Nic mi přeci neudělají, proč jsem tak vyděšená? Nedokážu si pomoct. A všechno se v tom návalu myšlenek vrací a já mám pocit, že hůř už mi snad ani být nemůže. A stále cítím ten chlad.
Jde zevnitř.
Chci se toho zbavit, ale čím víc se snažím, tím víc si to připomínám a mám pocit, jako kdybych o všechno přišla. Jenomže přišla. Nic, než svůj život nemám. A i o ten jsem musela bojovat. Potřebovala bych ty své staré kamarády z dětství, kdy bylo vše v pořádku. Určitě by mi teď pomohli. Utěšili by mě. A jediné, co teď doopravdy chci, je na nic nemyslet. Spát.
"Znáš tu někoho?" Ptám se najednou. To ticho je totiž horší, než cokoli jiného.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 9:15 pm

  Atmosféra, která tu panovala je ta tam a najednou je tu známý kamarád nepříjemných pocitů. Zachariah pozná na Cherr jak se cítí, je to úplně zřejmé podle jejích reakcí, které dává tak znát, ale i přes to se Zach snaží svou nejistotu skrýt a zkusit si nevšímat soucitu mladé slečny před ním. Nemá rád, když ho ostatní lidé litují, přijde si slabý. Slabší ještě víc, než je teď. 
  Hlavu nakloní na stranu a zaměří se na roh stolku mezi nimi. Perfektně zakulacený ale ránou bolí stejně tak jako tohle všechno. Letmo se koukne na Cherryl a sveze se na pohovce do leže na boku. Rukama v kapse se poposune a nohy nechá zpuštěné k zemi. Není unavený. Je jeho zlozvykem se stále vrtět a měnit polohy. Obzvláště, když na něj působí panovačný pocit jako tenhle. 
 Pořádně zvedne pohled a usměje se, když se ho Cherryl zeptá, jestli tu někoho nezná. 
  "Tebe." pokusí se pokrčit rameny. "Na pokoji je pár lidí ale s žádným jsem nikdy nepromluvil." vysvětlí a neobtěžuje se ptát jí, protože vypadá jako by nikdy člověka neviděla. Jako by byl jejím prvním člověkem, kterého poprvé potkala. 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 9:50 pm

Je to taková ta chvíle, kdy bojujete sami se sebou. Já se momentálně snažím trochu se odvázat. Být v pohodě. V klidu. A nedávat najevo nějakou nejistotu. Jenomže jsem nejistá. To je nějaká realita. Změnit to bude hodně těžké. Odhodlávám se ke každému slovu, které řeknu, alespoň pár sekund, nebo ze mě bezmyšlenkovitě vypadnou a já potom lituji, že jsem něco říkala.
Je to příšerné.
Stále napjatá, zírám do země, na stolek, nebo na cokoli tím směrem, co se mi zrovna naskytuje. Zároveň vnímám Zacha, který zrovna odpovídá na mou otázku. Vydám pouze tiché "jo," jelikož to moc dobře znám. Taky jsem s nikým nemluvila. Byla jsem vlastně hodně izolovaná. Teď nejsem. Ne v tuto chvíli. Sedím tu a povídám -jo, říkejme tomu tak- si s klukem, přitom jsem nervózní a nesvá, jak jsem nikdy v životě nebyla.
Musím se vzpamatovat.
Zhluboka se nadechují a vrtím hlavou. "Je to hrozný." Povídám, aniž bych si uvědomovala, že mluvím nahlas a nezní to jen v mé hlavě. "Nechce se mi vůbec věřit, že po tom všem budu mít prostě... relativně všechno, to potřebné." Oddechnu si, když ze sebe dostanu své nejistoty. A až nyní si uvědomuji, že jsem to opravdu řekla nahlas. A snažím se to zpracovat a nechovat se jako leklé štěně.
Ale to vlastně jsem.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 10:16 pm

Zach začne kývat jednou nohou a nespouští pohled z Cherryl. Až teď si všímá jejích jemných rysů ve tváři, jejích pih, které vypadají jako nezbytnou ozdobou její světlé pokožky a to, jak moc je neobvyklé, že má hnědé oči jako blondýnka. I přes její vystupování a zlomenost má pocit, že z ní jednou bude velice silná dívka. K smíchu asi silnější, než bude on sám.  
  Z jeho pozorování ho vyruší její hlas. V sekundě vypadá překvapeně, že začala mluvit jen tak sama od sebe po tom co mu jako reakci na jeho odpověď věnovala tiché "jo".  
  "Bude to změna." Povzdychne si. "Vlastně je to změna, která se uskutečňuje. Je to šok mít z ničeho najednou vše." Jeho hlas je tišší a s lehkou grácií ochraptělý.
"Ale jak říkám. Můžeme být rádi" vytáhne ruce z kapsy a podloží si hlavu. "Nejde o to, že nám dají věci, jídlo nebo pobyt. Jde o to, že nám dají život." Usměje se nad větou, kterou za tuhle konverzaci použil v různých formách několikrát, avšak nezbytně, protože je to hlavní, proč tu jsou.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Thu Nov 30, 2017 10:43 pm

Mám být šťastná? To se nestane. Je tu sice naděje na dobrý život, ale je to opravdu takové, jaké se to zdá? Na první pohled úžasné. A když nad tím přemýšlíte, až moc dokonale to zní. Jsem unavená. Jednak bych spala, ale ta únava, kterou pociťuji už dlouhou dobu je spíše psychická. Zažito je mnoho věcí na to, abych to najednou nechala plavat. A přesto doufám, že se mi to podaří. Jak moc zvláštní jsem?
A potom je tu on. Sedí kus ode mě, dívá se na mě a já se konečně odhodlávám chvíli sledovat jeho, aniž bych uhnula pohledem.Stejně se zdá tak daleko. Jakobych na něj nemohla dosáhnout, jako kdyby bylo vše příliš daleko. Ale není to on. Jsem to já. To já jsem vzdálená. Jsem tu, ale přitom existuji jinde. V jiném vesmíru, možná. Nemohu se najít. A je to čím dál více depresivní.
Zavírám oči, abych potlačila ten smutek, který mi dere do očí slzy. Úspěšně s tím bojuji, ale stejně vím, že jednou v pláč propuknu. Zadržuji slzy už od doby, co jsem tady. A ani nevím, proč. Nechci si možná připadat tak slabá. Tak na dně. Tak zoufalá. Nechci si připadat víc ztracená, než jsem.
"Odejdou. Všichni vždycky odejdou." Vydechnu a najednou zním tak klidně a vyrovnaně, až mě to samotnou překvapuje. Ve skutečně se ale cítím úplně zlomeně. Ta slova spíš šeptám, ale ne záměrně. Jen to nedokážu říct pořádně nahlas. Jeho slova byla optimistická. Najednou si přijdu, jako kdybych na jeho bílou, říkala černou. Nemůžu ještě zhoršovat, co už tak je dost hrozné.
Jsem sobec.
Myslím jen na sebe. Vždyť pro něj to také musí být těžké. Jsem špatný člověk. Neuvědomuji si vlastní chyby.
Pohlcuje mě spíše beznaděj. Chuť vše vzdát -jsem tak blízko cíli. Přesto přemýšlím, zda má cenu se snažit. Nechci si nic udělat, jen se svalit do postele a chvíli neexistovat. Být hadrová panenka, kterou někdo nechal v krabici s hračkami. V klidu. Neruší ji. Jen občas zkontroluje, zda tam pořád je.
Dochází mi mé chyby. Po dvou minutách si uvědomuji, co jsem řekla. Nejedná se tu jen o mě. Proklínám se v duchu. Musím to napravit.
"Promiň." Prohrábnu si gesto. Nevím, co s rukama. Propadnu se do křesla a hlavu položím tam, kde jsem si před chvílí opírala ruku. Víčka mám těžká. "Jen nevím, jestli tu zůstanu." Dopovím svou omluvu malým důvodem a na chvíli zavřu oči. Nespím, vnímám, ale ze světa jsem příliš unavená. Snažím se mezitím pominout fakt, že rozhodnutí, zda tu zůstanu, nebo ne, nezáleží tak úplně na mně.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Fri Dec 01, 2017 9:12 pm

 Po její reakci radši už nic neříká. Jen mlčky sedí a kouká na ní se stisknutými rty k sobě do úzké linky. Nechce ani nic říkat, nechce to řešit. Pro Zacha je tahle dívka zlomenější, než je on sám. I přes omluvu mu přijde až moc depresivní, ale jde o to, jaký člověk je a jak tohle bere. Zach patří k lidem, kteří v tomhle všem vidí naději. Naději, kterou si bude muset tvrdě udržet, podle toho, co se obecně dozvěděl o tomto programu. Je rád, že už není tam kde byl. Je rád, že je vůbec rád. Jenže to by tu mohli všichni říkat vše a každý by měl stále jenom to své.  
  Neví, jestli tu zůstane. Možná si to rozmyslí? Proč by člověk zahazoval takovou nabídku a chtěl žít ubohý život jako předtím? Proč je i přes povrchní klid rozbouřený a naštvaný? Nemůže to na ní vychrlit, jinak by ji zlomil možná úplně. Dolomil by jí na dvě poloviny.  
  Nakonec jenom pronese tiché nezaujaté "hm..." a podívá se jinam s hlubokým skrývaným výdechem. Nemá chuť mluvit. Neměl by být naštvaný, to v žádným případě. Člověk má svůj názor a každý člověk si prošel různýma špínama. Ale stejně.  
  Mladík z lehu narovná a rukama si zajede do vlasů, které nakonec zahákne spojené za týl krku. Pokusí se o uvolněný úsměv a tak se mu snad i povede. 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Fri Dec 01, 2017 9:29 pm

A zase nastává ticho. To ticho je snad ještě horší, než když hrála tichá hudba, nebo to ticho poté, co tichá hudba přestala hrát. Tohle ticho je nejhorší, protože cítím, jak se vzdaluji s každou myšlenkou na to špatné. Vím, že takhle nemám přemýšlet. Vím, že je to špatné. Že to nemá cenu. Vím, že mě to stahuje ke dnu. A přesto si nemůžu pomoct.
Pociťuji chlad v mém těle. Jako kdyby pomalu pohlcoval každý kousíček. Každý píď. Až se nakonec otřesu. Jakoby mnou prošel nekonečný chlad a i když se mi to zdá jako dlouhá chvíle, je to jen zlomek vteřiny.
Tisknu víčka pevně k sobě a proklínám se. Jsem depresivní. Úzkost. Měla bych brát nějaké prášky. Proč mi ksakru nedají nějaké prášky? Bojí se, že bych se předávkovala? Až tak hloupá nejsem.
Je mi zima.
Moje tělo je studené, necítím teď nic jiného, kromě ukrutného ticha, které mě tak trápí. A nevím, co mám říct. Mlčím, ale už nekoukám. Mám zavřené oči, protože jsem unavená z toho všeho hledání nějakého bodu o který se mohu opřít.
"Dala bych si čaj." Zamumlám do ticha a jsem si jistá, že i když jsem to řekla opravdu tiše, v tomto tichu je to dostatečně hlasité, jelikož můj hlas nic neruší. Pomalu rozlepím oči a pohlédnu na Zacha. Usmívá se. Já cítím úlevu. Opravdu jsem se bála, že to bude brát špatně. A i když to může být jen přetvářka, jsem ráda, že se usmál. "Půjdeš se mnou?" Ptám se hned na to. Mohlo by to být lepší, ne? Když do sebe dostanu nějaký teplý nápoj. Dala bych si pořádně teplý, citronový čaj. Dlouho jsem žádný neměla.
Pomalu zvedám hlavu, až se do křesla normálně posadím. Narovnám se a pokusím se alespoň tak ledabyle urovnat vlasy prohrábnutím.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Sat Dec 02, 2017 8:50 pm

  Oba vypadají chladně a oba chlad, který panuje uvnitř nich. Chlad, který přebijí všechno teplo v místnosti. Cherryl má zavřené oči a mladíkovi přijde bezradná. Je mu to líto, ví, že by takový neměl být, že by to tak brát neměl, a proto si v mysli zanadává i když na povrch vypadá bezstarostně. 
  Cherr se ozve, že by si dala čaj a Zachariahovi to přijde pro tuhle chvíli neskutečně báječný nápad. Nejenom, že by si dal čaj, ale taky by něco rád pojedl. P dlouhé době sám od sebe. Když si tak vzpomene na připomínky ostatních spolužáků, jak je jídlo v jídelně - na který ovšem neměl, hnusný, věnoval by jim několik facek. Přesně to pociťuje u lidí, kteří vyjmenují nekonečný seznam jídel, na které se nedokážou ani podívat. Všem těmto lidem by včetně facek dopřál pár dnů, či týdnů hladovění a přežívání na levném jídlu. Zachariah si nikdy ohledně jídla nestěžoval. Pocit hladu totiž naučí, jak moc všechno jídlo je dobré.  
  "Mám rád čaje." Vyhrkne a protáhne se v sedě. Má rád všechno. Hbitě vyskočí na nohy a stáhne si mikinu, která se mu při vstávání vyhrnula.   
  "Jdeme si dát čaj a něco k snědku." Pronese povzbudivě a po tom co si Cherr prohrábne vlasy, udělá totéž. Podle uvážení Zachariaha může hádat, že se dívka taky moc nenajedla. Třeba do sebe něco společně dostanou a vše bude uvolněnější. 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Sun Dec 03, 2017 12:41 am

Jsem nervózní. Řekla jsem to tak zničeho nic a teď se bojím reakce. I ty pouhé setiny se zdají jako minuty. Co když mluvím zvláštně, co když se zvláštně chovám? Nechci hned odradit prvního člověka, se kterým jsem se seznámila. A tak přichází obrovská úleva, když říká, že má rád čaj. Zdá se mi, že je sám takový... jak to říct? Zvláštní? To je spousta lidí. Možná je ale i on nesvůj, nejen já. Ale kdo by se divil. Působí ledově klidně, to je právě to, co mě tolik zneklidňuje. Ale jeho hlas je jakýsi opak. Přistihnu se, jak se mi rty roztahují do nesmělého úsměvu, když souhlasí s mým narychlo vymyšleným plánem. Vždyť ani nevím, kde ta zatracená jídelna je -vše, co jsem odmítla, donesli do dívčího pokoje.
Přikyvuji a přemýšlím, že bych už konečně něco snědla, pokud mi to žaludek dovolí. Musím se ale především uvolnit.
"Jen, abych pravdu řekla," odmlčím se a semknu rty do úzké linie. "Vlastně nevím, kde je jídelna." Dopovím po krátké chvíli mlčení a nejistě na něj pohlédnu. Jak trapné.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Sun Dec 03, 2017 11:10 pm

Zachovi je ihned mnohem lépe, když vidí, jak se Cherryl usměje. Na to zareaguje také vřelým úsměvem, jako vždy a čeká na Cherryl, která oznámí, že neví, kde vůbec jídelna je. Zach se hlasitě uchechtne. Sám pobýval především na pokoji, ale párkrát jídelnu navštívil. Jenže jaká byla cesta to by mohl zase jen hádat jako cestu sem. Mlčky se odebere ke stolku poblíž na kterém leží pár časopisů a prohlédne je.  
  "Problém je ten, že já si cestu taky nepamatuju." uchechtne se a do ruky vezme nějaký letáček, s nadějí, že by to mohla být mapa, což by i mohla být vzhledem k tomu, jak moc komplikovaný komplex tohle je. 
  "Aspoň mapu by nám mohli dát." odhodí letáček na stolek a ruce zkříží na hrudi. "Jak se v tom má člověk vyznat." zamumlá o něco tišeji, a nakonec se vrátí k Cherr. 
  "Bohužel budeme muset vsadit na štěstí a mojí perfektní intuici, která mě dovedla sem za tebou." usměje se na mladou blondýnku. 
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Mon Dec 04, 2017 10:48 pm

Směju se. Nevím proč, ale donutil mě, abych se smála. Je to takový ten tichý, ne moc dlouhý smích, který ale nekontrulejete a vznikne zničeho nic. Ve skutečnosti se zřejmě však směju té situaci. Hodláme jít do jídelny, jejíž polohu ani jeden z nás v tomto momentě nezná. Musíme vsadit na štěstí a jeho 'perfektní intuici.' Směju se také té perfektní intuici. Vyzní to tak egoisticky, až mi to přijde absurdní a ani to neberu vážně. Prostě jen vtip. Vtip.
"Mohli." Přikývnu po chvíli k poznámce o mapách. Jejich absence je bohužel momentálně k pláči. Nicméně já mám i přesto lepší náladu. A ani nevím, jak se to stalo.
"Tak to abychom vyrazili, jinak se tam dostaneme až...kdoví kdy." Uculím se vzápětí a rozejdu se na chodbu, kde se však ihned zastavím a rozhlédnu se do stran.
"Tak naviguj, ty perfektní intuice." Kouknu na Zacha s úsměvem.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Zachariah Crosby

avatar

Posts : 12
Join date : 28. 11. 17

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Fri Dec 08, 2017 8:21 pm

Cherryl se směje a Zachariah je šťastný, i když neví, co jí tak mohlo pobavit, protože to nebyl hlavní účel. Vlastně i je, ne on ale situace, do který se teď dostali. Cherryl se mezitím pomalu začne přesouvat do chodby a Zach se ještě pro jednou rozhlédne, jestli tady doopravdy není něco,c o by jim pomohlo ale Cherr ho vyruší, že by si měli pohnout. Zach strčí ruce do kapsy a doběhne Cherryl.
"Má intuice říká, že bychom měli jít ke klučičím pokojům. Jak se tam dostaneme? Náhodou. Od nich se jde na levou stranu. Sem jsem přišel pravou." Usměje se a jde tam, kam ho táhne jeho intuitiva.
"Většinou mi přinesli jídlo do pokoje." Řekne a podívá se na Cherr, která jde vedle něj. Po pár krocích zahnou jiným směrem.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Cherryl Tonitrua
Admin
avatar

Posts : 51
Join date : 26. 11. 17
Age : 16
Location : Academy

PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   Sun Dec 17, 2017 12:00 pm

Kývnu a ještě jednou se zasměju jeho perfektní intuici. Jen doufám, že nás ta jeho perfektní intuice nedostane do perfektní kaše. Jen doufám, že se neztratíme, jelikož to by určitě nebylo příjemné. Nicméně věřím,že bychom se z toho i tak nějak dostali. Určitě by nás někdo našel a navedl na správnou cestu -tím se alespoň utěšuji, jelikož jsem vskutku pesimistický člověk. V moc dobrých obratů nevěřím.
"Fajn." Souhlasím se vydávám se přímo za ním. Ve skutečnosti jdu vlastně vedle něj. Dívám se kolem a snažím se co nejvíc si toho zapamatovat, kdybychom se náhodou přeci jen ztratili.
"Aha." Kývám zase hlavou, když poznamená, že mu jídlo nosili do pokoje. Taky by na to něco řekla, ale věta "já vlastně skoro nic nesnědla, takže mi to jídlo už ani do pokoje nenosili," by mohla působit opravdu trochu přehnaně sebelitovačně, proto ji raději vypustím a jen se usmívám. Skutečnost, že už ani ten hlad necítím přecházím bez povšimnutí, ač by mě to mělo značně znepokojovat.
Následuje ho.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://agents-of-tomorrow.forumotion.eu
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Společenská místnost   

Návrat nahoru Goto down
 
Společenská místnost
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1
 Similar topics
-
» Ženský spolek v Seireitei

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Agents of Tomorrow :: Hra :: Hlavní Dějová Linka-
Přejdi na: